Symbolem dopravy po Islandu je terénní auto se zvýšeným podvozkem a řízením obou náprav. Nejčastější značka aut na Islandu je Toyota, nejvíce typ Land Cruiser.

Terénní auta mají pneumatiky o průměru až 124 cm.

Nejdůležitější silnice na Islandu je okružní silnice č.1. Byla dostavěna v roce 1974, vede kolem celého ostrova a je dlouhá 1340 km. Většina povrchu je asfaltová, ale na mnoha úsecích, zejména na východě země, je pouze posypaná lávovým štěrkem. Tyto úseky, zejména v zimě, jsou těžko sjízdné. Dokud nebyla okružní silnice dobudována, bylo nutné se brodit přes ústí řek. Tehdy přijel člověk s autem k brodu, přebrodil se a počkal na druhé straně řeky, až přijede někdo autem. Domluvil se s ním na výměně aut a většinou do měsíce si auta vrátili zpátky. Vzhledem k tomu, že na Islandu se nekrade, klíčky se nechávaly v autě.

Okružní silnice má po celém Islandu číslo 1.

Kromě okružní jsou na Islandu další silnice a cesty, kterých je včetně okružní 11380 km, z toho 28% je asfaltových. Většina silnic, zejména ve vnitrozemí, je sjízdná pouze v letních měsících - od června do srpna. V posledních letech se ale objevil nový sport - jízda terénním autem po ledových pláních.

Silnice 2. a 3. třídy mají dvouciferné a tříciferné označení.

Sezónní silnice ve vnitrozemí sjízdné pouze s terénními auty jsou označeny písmenem F před třímístným číslem silnice. Za dobrého počasí v létě lze po této silnici jet i normálním autem. Na těchto silnicích bývají brody i jiné překážky.

Mnohé "silnice" ve vnitrozemí vedou krajinou bez zpevnění. Pokud neprší, jsou prašné, zaprší-li, jsou nesjízdné kvůli nestálému podkladu. Pro tři letní měsíce je zbytečné jim více věnovat, neboť mnohé silnice každý rok i během něho mění svoji trasu podle změněných koryt řek.

Na mnoha silnicích ve vnitrozemí je nutné se brodit (pokud prší nebo tajou ledovce, jsou ale nesjízdné). Leckde vede "silnice" každý rok jinde díky tvůrčím schopnostem přírody a i během roku se velice často podmínky pro jízdu autem mění.

Pokyny pro řidiče před broděním, téměř každý den jsou podmínky jiné.

Z hlavních silnic jsou odbočky, na kterých je znázorněna celá trasa silnic na odbočce.

Místní orientační tabule jsou na všech zajímavých místech.

Asi nejzajímavější islandská dopravní značka: příští benzínka je po 243 kilometrech.

Někdy se voda rozhodne zrušit silnici jako v tomto případě, pak se musí stavět nový most přes nové koryto řeky.

Kolem silnic jsou značené stezky pro jízdu na koních. Cyklistika mezi Islanďany není příliš rozšířená, po Islandu jezdí na kolech jenom turisté, stezku pro cyklisty jsme potkali pouze v Reykjaviku.

Přes poměrně malý počet návštěvníků jsou turistické cesty velice dobře značené.

Turistické cesty jsou značené tyčí nebo kamenem s příslušnou barvou.

Velice výhodné je po Islandu cestovat letadlem. Pro mezinárodní lety slouží letiště v Keflaviku, z Reykjaviku se létá do islandských měst, Grónska a na Faery, cena letenek je relativně nízká a čas mnohem kratší než při pozemní dopravě. Velký význam pro dopravu mejí i aerotaxi, které dopravují pasažéry do téměř sta míst na Islandu.

Snad polovina všech aut na Islandu je Toyota. Nejčastější je Land Cruiser, dále Lexus, Corolla, Yaris, Hiace a Rav6. Zajímavé je, že i na Floridě jsme se velice často setkávali s Toyotou, tam nejvíce s Camry a Corollou a také na Sri Lance i v Africe jsme Toyotu viděli často, tam zejména Land Cruiser a Hiace.

Tato Toyota jezdila asi v dost tvrdém terénu.

K naší radosti jsme na cestách po Islandu potkali i několik škodovek.

Na poloostrově Reykjanes jsme viděli i pražské auto. S osazenstvem jsme se ale nepotkali.

Na závěr varování řidičům.